Zpět

Haličská autonomie

Haličská autonomie

Rakousko-Uhersko bylo již od roku 1867 konstitučním, dualistickým mocnářstvím, složeným ze dvou států, které spojovala osoba panovníka a sotva několik jiných institucí, mj. společná armáda. Halič, jako část prvního z těchto států, byla provincií s poměrně širokou autonomií, ustálenou v roku 1873, s vlastním Zemským sněmem a také rozvinutým samosprávním systémem. V celém státě byla poměrně velká občanská svoboda, a Poláci mohli být vybíráni do nejvyšších úřadů nejen v autonomní Haliči, ale také v ústředních úřadech monarchie: od poloviny XIX století do výbuchu I. světové války třech z nich plnilo dokonce funkci premiéra rakouské vlády. V Haliči, na rozdíl od ruského anebo pruského záboru, polský jazyk v období předcházejícím výbuch Velké války, nejen nebyl potlačovaný, ale získal statut oficiálního úředního jazyka. Na všech úrovních fungovalo polské školství – spolu s polskými univerzitami v Krakově i ve Lvově. Současně kvetl polský kulturní a politický život, a v Haliči nacházeli úkryt polští činitelé z ruského záboru: stačí pouze připomenout Józefa Piłsudského a Romana Dmowského.

Autonomní Halič se díky tomu stala skutečnou enklávou svobody pro Poláky. Mimo, že tížila chudoba, mimo že tisíce lidí emigrovalo, mimo že se průmysl rozvíjel v nevelkém stupni a vládní investice – mimo těch, které byly diktovány vojenskými důvody – pomíjely celou provincii, to se mimo vše region stal střediskem zkušených polských kádrů pro budoucí samostatnou Republiku a střediskem činnosti polské národní směřující k nezávislosti: skutečným „polským Piemontem”.
přehrát přehrát